LIQUID - Vertigen

19. září 2007 v 11:28 | Martin Fletcher a Recoil.cz |  texty a překlady textů - Recoil

Vertigen (Závrať)

written by Alan Wilder
narration by Rosa M. Torras
additional vocal by Diamanda Galas

Aquell matí em vaig llevar, no recordo on ni tan sols el temps que fa, i tot havia canviat. Pero jo no ho sabia, encara, i més m'hagués valgut no saber-ho mai. El meu món era petit, pero suficient, abans. Deixa de ser-ho. La meva vida, un cel particular, nul.la incertesa, dolça soledat; més tard, cau soterrat, previsibilitat maleida, asfixiant aillament. Mai res no m'havia fet tanta falta. Ni la sang que per les venes em corre no necessitava amb la mateixa urgencia. Mentre el dolor creixia, de sobte, aquell soroll estrepitós, insuportable. Cridant, plorant, vaig córrer. Era incapaç de sentir els meus crits, de segur esgarrifosos. De sobte, l'abisme s'obrí sota els meus peus. Morir, volia. Recuperar el meu cau, la meva estimada soledat, els meus llimbs, la meva preuada illa. I vaig caure. Queia, sentint-me cada vegada més prop d'aquell horror, del meu propi dolor, del més terrorífic despertar dels meus sentits, tot just acabat de descobrir. Ja no recordo quan va ser que vaig despertar aquell fatídic matí, aleshores salvador. No recordo quan fa que estic caient, que caic, veient la fi més propera cada vegada pero amb la incertesa de si mai arribara. Ara el dolor sembla no tenir límits. El dolor i la por són tot el que sento. Tinc por de caure per sempre.

hudba Alan Wilder
mluvené slovo a text Rosa M. Torras
doprovodný zpěv Diamanda Galas

Tohle ráno jsem se probudila ani nevím kde a tak sama, jako nikdy. A vše bylo jinak. Ale to jsem ještě nevěděla a lepší by bylo nikdy to ani nevědět. Předtím byl můj svět malinký, ale dostačující. Už není. Můj život, moje osobní nebe, žádná nejistota, sladká samota; a později; skončí zakopán a nepředvídatelně zatracený. Nic mi tak nechybělo. Ani krev, která proudí žilami, jsem tak nepotřebovala. A bolest zatím rostla. A z ničeho nic ten hřmotný a nesnesitelný hluk. Plačíc a křičíc utíkám. Nebyla jsem schopna slyšet vlastní křik, určite příšerný. A najednou se pode mnou otevřela propast. Umřít, to jsem chtěla. Chci nespadnout, získat zpět moji milovanou samotu a můj hýčkaný ostrov samoty, chci být ve svém limbu. Spadla jsem. Padám. Cítím být každým krokem blíž k té hrůze k mé bolesti a něčemu tak strašnému, co probudilo všechny mé smysly. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se vzbudila to osudné a divoké ráno.Nevzpomínám si, kdy jsem spadla, že padám a viděla jsem konec, ale nevěděla jsem, jestli někdy přijde. Moje bolest je bez hranic. Bolest a strach je jediné, co cítím. Mám strach spadnout navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama